POHÁDKA O PPINCEZNĚ ŽAHAVCE.

„Samíku, koukám, že dneska ses „pochlapil“ a své hračky sis uklidil rychleji než jindy, pročpak?“ Zeptala se maminka Klementina svého synka, když si všimla, že si jednoho večera, hračky uklidil bez napomenutí a odmlouvání.

Samíkovi se samou chválou zarděly tváře a v jeho očích se zajiskřilo. „ Maminko, dnes jsem si uklidil brzy, protože vím, že když jsem šikovný a neodmlouvám, tak mi vždycky povíš pohádku. A už jsi mi dlouho nepovídala. Já vím, já vím. Nebyl čas, viď a ještě i já jsem nezbyl zrovna vzorný.“ Odtušil Samík.

Mamince Klementině se objevil kolem úst úsměv plný překvapení, jak má chytrého a chápajícího synka a zeptala se: “ Samíku, ano jsi můj všímavý klučík a pamatuješ si, jakou pohádku jsem ti povídala naposledy?“

Samík se pousmál, protože to věděl. A víte to i vy? Ano správně. Byla to pohádka o Pampelišce-Sluníčko Bylinek.

Kdo jí ještě nečetl, může to napravit a přečíst si ji zde. 

A pak se Samík zeptal: „A na jakou pohádku se můžu se svými malými i velkými čtenáři těšit dneska? Moje milovaná maminko. Bude zase o nějaké bylince, kterou ti vyprávěla babička? Nebo si nějakou vymyslíš sama?“

Maminka se nemusela moc dlouho rozmýšlet a odpověděla mu: „ Samíku, já ti dneska povím zase pohádku, kterou jsem slýchávala od své babičky, a bude o kopřivě žahavce. Věřím, že se ti bude líbit. A to nejen tobě, ale i čtenářům. Tak si synáčku pěkně lehni a vy ostatní si také najděte nějaké příjemné místo, ať se vám pohádka pěkně poslouchá.

POHÁDKA O KOPŘIVĚ ŽAHAVCE

Právě začíná:

„ V jednom království, na které byste se jen těžko dostávali, tak jak to už v pohádkách bývá, skoro až na konci světa, žila se svou královskou maminkou, tatínkem králem a celou královskou rodinou-tedy tetičkou, strýcem, babičkou a dědečkem, krásná princezna. Sourozence princátka ani princezničky neměla, ale jí to nevadilo, nikdy se nenudila, vždycky si pro sebe nějakou tu zábavu nebo hru našla. A nemusela nikdy ani moc dlouho přemýšlet, protože od malička jí zajímalo vše kolem šití.

Díky tomu, dostala jméno princezna Žahavka.

Ptáte se proč, zrovna takové podivné jméno, které se na princeznu moc nehodí? Nebojte se, brzy se to dozvíte.

Maminka Klementina se při vyprávění pohádky dívala se zájmem na svého synka, jestli náhodou u pohádky už neusíná, ale Samík měl oči otevřené dokořán a uši nastražené, jak byl zvědavý, proč se ta princezna z konce světa, tak podivně jmenovala.

A tak maminka pokračovala:

“Princezna Žahavka, se tak od narození nejmenovala, to ne. Když jí její maminka vzala do náruče, hned to věděla a princezně do jejího malinkatého ouška zašeptala: „ ty moje krásné miminko, ty moje princezničko Florindelo, ty budeš všem dělat v životě jen samou radost, já to cítím a vím, protože vidím, jak krásná máš očka.“ Tak nadšená byla její maminka královna.

Princezna Florindela rostla jako z vody, už dávno to nebylo to sladké miminko, ale bylo to děvčátko zvídavé a čertovina a rošťáctví jí koukalo z očí. Ne nehrála si s drahými hračkami, kterými jí její milovaní obdarovávali skoro každý den, i když neměla ani svátek ani narozeniny. Ale….“

V tu chvíli maminka Klementina přerušila své vyprávění a zeptala se synka: „ Samíku, víš co princeznu Florindelu nejvíc bavilo? S čím si nejraději hrála?“ Samík nevěděl a tak jí po pravdě odpověděl: „Ne maminko, nevím a těším se, až mi to prozradíš, jsem napnutý jak luk.“

„To že princezna Florindela měla ráda věci kolem šití, jsem už prozradila na začátku pohádky. Nezajímaly ji ale nitě, jehly, látky ani střihy a ani nic z toho co se při šití používá, ale nejvíc jí učarovaly špendlíky. Když byla ještě hodně malinká a neuměla tak dobře mluvit a slovo špendlíky se jí špatně vyslovovalo, začala jim říkat žahavky.

Na co švadlenky používají špendlíky, ví každé malé dítě, ale Florindela, to asi nevěděla a stále vymýšlela nějaké lotroviny. A tak kudy chodila, tudy žahala těmi špendlíky – žahavkami do všeho co na v království potkala a uviděla.

Jeden by si i pomyslel, že čím bude starší, tím bude mít větší rozum, ale opak byl pravdou. Princezna Florindela, tou dobou už ji v celém království neřekl nikdo jinak než princezna Žahavka, byla ve svém žahání špendlíky, kterých měla po kapsách svých šatiček, stále dostatek, velmi důsledná.

Maminka a tatínek už z toho jejího počínání byli nešťastní a bezradní. Do královského paláce chodilo čím dál tím méně lidí, protože se nikdo nechtěl potkat  s princeznou Žahavkou a jejím žaháním špendlíky.“

V tu chvíli mamince do vyprávění skočil Samík se slovy: „Maminko, to byla ale zlá princezna, a ani se nedivím, že do království nikdo nechodil., Já bych tam taky nešel, taky bych se bál.“

Maminka se usmála, nad tím, jak Samík vnímá celé její vyprávění a pokračovala. „ Samíku neboj je to přece pohádka a ta určitě dobře dopadne. Tak pěkně poslouchej dál:

To jak to chodí v tomto divném království, věděli už lidé i z daleka. Proto se nikdo nedivil, když jednoho dne na velká královská vrata kdosi zaklepal. Nebyl to ale obyčejný člověk, ale byla to ohromná bytost, podobná černému kouzelníkovi.

Černého kouzelníka Baltazara znali všude v královských městech, vesnicích a zemích, mlčky prošel kolem královské stráže. Nepočkal ani na povolení k audienci u krále a královny a namířil si to rovnou do komnaty princezny Žahavky. Roztáhl svůj černý plášť, který byl posetý černými diamanty a princeznu Žahavku v ní schoval a otevřeným oknem se ztratil i s princeznou v dáli.

Od této chvíle padl na královský palác smutek. Uteklo mnoho dní a nocí, několik měsíců a i let, ale o princezně Žahavce nebylo ani vidu ani slechu. Královská rodina už ani nedoufala, že by někdy mohli ještě spatřit svou dcerunku princeznu Florindelu, kterou měli rádi, i když pořád zlobila a dělala lotroviny a žahala těmi svými špendlíky všechno, co viděla a koho potkala.

Jednoho dne, když bylo mamince princezny Florindeli už moc smutno, vydala se na procházku za hradby královského paláce. Šla a šla, sama nevěděla, kam jde, prostě tam, kam jí nohy nesly. Cestou nevnímala nic a nikoho, protože její myšlenky patřily pouze její milované princezně. Skoro ani nic neviděla, neboť její oči byly, jako za závojem smutných slz.

Najednou se ale zastavila, utřela si uplakané oči a spatřila chaloupku. Byla překvapená, že v tom hlubokém lese, kam jí nohy donesly, něco takového vidí. Došla k chaloupce, opatrně zaťukala. Nikdo ji neřekl „ dále“ a tak pomalu otevřela dveře té podivné chaloupky a vešla dovnitř.

V chaloupce to bylo jiné, než byste si mohly představit. Nebyl tam stůl, židle, skříň ani postel. Na zemi nebyla podlaha, ale byla tam hlína, jakou je možné vidět na záhonech. A všude dokola rostly byliny.“

Klementina se odmlčela, protože si všimla, že Samík otevírá pusinku, jako že chce něco říci. A nemýlila se. „ Maminko, ty byliny to byly určitě kopřivy, viď? A co dělaly ty kopřivy v chaloupce, přece kopřivy rostou venku. To je nějaké divné.“ Byl zvědavý Samík.

Mamince nezbylo tedy, nic jiného než ve vyprávění pokračovat.

„ Samíku to se zdálo divné i mamince Florindleli. Celá se lekla, když uviděla tolik rostlin, které nikdy neviděla. Naštěstí si ale zničehonic všimla bytosti, která stála v jednom z rohů chaloupky a upřeně se na královnu dívala. Asi se jí také bála, protože do té doby tam žila sama, nikdo ji nikdy nenavštívil.

Chvíle se na sebe dívali, než se královna osmělila a zeptala se: „ Kdo jsi? A proč je tu v té chaloupce tolik zelených rostlin? Proč tu není jako všude v chaloupkách stůl, židle, postýlka a na podlaze podlaha, ale je tu hlína?“

Bytost se na královnu podívala tím nejsmutnějším pohledem, jakým mohla a s bolestí v srdci odpověděla: „Královno, maminko ty jsi mě nepoznala? Já jsem přece tvoje princezna Florindela.“

Královna samým překvapením nebyla schopná slova a tak jen s otevřenou pusou hleděla na svou princezničku, kterou opravdu nepoznala. Bylo jí z toho smutno na duši a tak se nesměle zeptala: „ Florindelo, co tady děláš? A jak to vypadáš? Kam se poděla má krásná princezna a proč se nevrátíš zpátky domů a žiješ tady mezi těmi divnými rostlinami?“

Zakletá Florindela své mamince, královně odpověděla: „Maminko, protože já musím. Musím tu být tak dlouho, dokud si neodpykám svůj trest za to, že jsem tolika lidem ublížila, když jsem je žahala špendlíky. To, že lidem ubližuji, jsem nevěděla, do té doby než si pro mě přišel Černý kouzelník Baltazar a než mě odnesl pryč, abych už nikomu nemohla ublížit. Nevím, jaké se mnou měl úmysly. Když ale vycítil, že jsem vystrašená a že se bojím o svůj život tak mi dal ještě jednu šanci. Zavřel mě do této chaloupky a před odchodem mi řekl: „ Žahavko, ty od teď už nikdy žádnému člověku, zvířeti ani rostlince neublížíš, od teď budeš už jen lidem, zvířátkům a rostlinám dělat jen to nejlepší. Zaklínám tě do byliny, která bude pro všechny na širém světě tou nejlepší nejvíc využitelnou bylinkou, jakou si mohly kdy přát. Od teď už nejsi princezna Žahavka ale Kopřiva Žahavka.“

Maminka královna poslouchala se zatajeným dechem a s nadějí v hlase se zeptala:“ Opravdu moje princezničko Florindelo není nic, co by tě zachránilo a ty jsi se mohla vrátit domů do královského paláce?“

Žahavka odpověděla, ale už s větší radosti v hlase: „Maminko, ne není. Teď už budu jen lidem pomáhat. A až ti bude nejhůř, bude se ti po mě stýskat, poznáš to tak, že mě budeš potřebovat a já tu pro tebe budu. A také tu budu i pro tvoje nejbližší a další a další lidi. Mám před sebou mnoho práce, protože musím vyrůst všude na celé zemi.“

Najednou maminka Klementina, uslyšela pravidelné oddychování. To jak Samík tuto dlouhou pohádku nedoposlouchal, protože se vydal do říše snů. A kdoví o čem se mu bude zdát. Třeba o princezně ze které se stala bylinka Kopřiva Žahavka.

Maminka pohladila svého synka po tvářičce, urovnala mu peřinku a dala mi sladkou pusinku a pošeptala mu:“ Dobrou noc synáčku, přeji ti nádherné sny.

A co vy?

Neusnuly jste u tohoto vyprávění? Pokud ne tak to je moc dobře. A jestli se  potřebujete dozvědět o Kopřivě více, klikněte zde.

Těším se s vámi u další pohádky. Tentokrát u pohádky o Levanduli.  

Myšlením ke zdraví © Klementina / Vladi Vavroušková / Ochrana osobních údajů

>