PAMPELIŠKA – SLUNÍČKO BYLINEK

To, že má Klementina ráda bylinky, jste si možná už stačili přečíst v příbězích, které jsem před pár lety vám, věrným čtenářům, posílala. Pokud jste nebyli mezi nimi, nevadí, příběhy jsou již sjednocené do e-knihy a brzy vyjdou pod názvem Rady s Klementinou – O životě bez bolestí.

Samotný obsah je čtivý a nabízí zde rady, proč vznikají bolesti hlavy a zad a jak se jich účinně zbavit, bez použití medikamentů.”

Ivana Melicharová/účetní

KDO POJMENOVAL PAMPELIŠKU JINAK?

Pampelišku máme obě s Klementinou moc rády. Říkáme jí, že je Sluníčko bylinek. Tak ji totiž pojmenoval Klementinin nejmladší syn Samík.  

PAMPELIŠKA: BYLINKA NEBO PLEVEL

Pampeliška je bylinka, i když mnoho lidí ji bere jako plevel.  Četla jsem kdysi příběh, kde manželka nechtěla podávat svému manželovi tuto bylinku se slovy: „Přeci svému nejdražšímu nebudu dávat plevel.“ Tak nevím, zda je to úsměvné, nebo ne. Každopádně, tento „plevel“ je velmi zdravý a pomáhá na mnoho zdravotních problémů.

CO JEŠTĚ POMÁHÁ NA BOLEST HLAVY

Krátké povídání o Sluníčku bylinek – o Pampelišce najdete zde a také se tam dozvíte o dalších bylinách, které máme s Klementinou v oblibě. Jsou to bylinky, které hlavně pomáhají na bolesti, a to na bolest hlavy.

Pokud vás trápí bolesti hlavy, doporučuji se podívat sem. Je tam pro vás připravený checklist zdarma.

Nebo si můžete objednat e-book, kde se již o bolestech hlavy mluví víc, a to zde. Najdete v něm Příběh dvou bytostí, které autorka viděla v parku, kam chodila se svou tetou Růženkou. V e-booku se dozvíte, jaké chyby Bolest hlavy dělala a jak jí Zdraví poradilo.

POHÁDKA, JAK JÍ POSLOUCHAL SAMÍK OD MAMINKY KLEMENTINY

O tom, jak Samík přejmenoval Pampelišku na Sluníčko Bylinek, si můžete přečíst na této stránce nebo zde.  

A jak na to přišel? Také jsem byla zvědavá, a tak mi Klementina převyprávěla celou pohádku, jak ji před spaním vyprávěla svému synovi Samíkovi.


„Milý Samíku, pojď, už je čas jít do hajan,“ řekla svému malému synkovi jeho maminka Klementina, když jednou večer nechtěl vůbec vstát od svých hraček. A aby ho snadněji dostala do postýlky, zašeptala mu do jeho malého ouška: „ Když teď hned půjdeš, povím ti krásnou pohádku, kterou mi vyprávěla moje babička.“ Samíkovi se rozzářily oči, protože už věděl, že jeho prababička uměla krásné pohádky a jeho milovaná maminka si je všechny pamatuje, a vždycky se na ně moc těšil. Uklidil si tedy rychle hračky, umyl se a utíkal pod peřinu. Uvelebil se a užuž se nemohl dočkat vyprávění. Nedočkavě se zeptal: „Maminko, copak mi dnes povíš? Jaká pohádka to bude?“ Maminka odpověděla: „Protože je jaro a venku roste mnoho bylinek a květinek, tak dnes se můžeš těšit na tu, co jsem měla od babičky nejraději. A tou je pohádka o Pampelišce.“ „Jéééé,“ vyjekl Samík, „tak, maminko, honem povídej.“

POHODLNĚ SE USAĎTE A UŽ ČTEME…

„Byl jednou jeden chlapeček a ten stráááššnněě nerad ráno vstával. Pořád by jen spinkal. Maminka ho musela pokaždé násilím tahat z postýlky, aby nezmeškal školu. Nikdo si s ním nevěděl rady, ani tatínek, ani maminka, natož babička a dědeček a ani paní doktorka. Prostě byl to takový věčně ospinkaný chlapec. Říkali mu proto Ospánek.  Když byl ještě malý, tak to tak nevadilo, prostě do školky chodil později než jeho kamarádi, ale jemu to bylo jedno. Hlavně, že se mohl dobře vyspinkat.

Samozřejmě každé ráno, když Sluníčko na nebi vstávalo, aby svými paprsky pošimralo všechny, co se jim otevřít očka nechtělo, snažilo se probudit i našeho Ospánka.. Ale bylo to nad lidské síly, dokonce i nad ty sluníčkovské.  Sluníčku to nešlo stále na rozum, nechápal, proč všichni už jsou vzhůru a jen ten náš Ospánek stále ne. Proč se mu očička tak špatně otevírají. Podivovalo se i tomu, jak to, že se Ospánek netěší na nový den, který je vždycky tak krásný a dá se v něm zažít tolik zábavy.

Přemýšlelo, až se mu z toho málem paprsky přehrály, ale na nic nepřišlo.  Až jednoho dne, bylo to na jaře a příroda se probouzela po zimě do krásného dne, napadlo Sluníčko, že je možná zakopaný pes v tom, že ty jeho paprsky jsou moc krátké na to, aby Ospánka probudily, a že ho možná jen lehce lechtají, protože nejsou už na konci tak silné.

Sluníčko se tedy vysoukalo zpod svého mráčku a svými paprsky rozehnalo ostatní mraky, aby lépe vidělo na zemi. Jak se tak pozorně dívalo, vidělo nejen dospěláky, jak pospíchají do práce, a školáky směřující do svých škol, ale také mnoho krás, co na planetě Zemi jsou. Vidělo husté lesy, široké řeky, vysoké domy a rozlehlé louky. Zaměřilo svůj zrak na jednu louku, která byla nedaleko místa, kde Ospánek bydlel se svou maminkou a tatínkem.

A víš Samíku, co na ní uviděl a co ho v tu ránu napadlo?“ přerušila najednou své vyprávění maminka Klementina. Samík se zatvářil, jako by usilovně přemýšlel, až se mu na čele objevily jemné dětské vrásky, a pak řekl: „Maminko, nevím, ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic mě nenapadá.“ „To nevadí, Samíku, tak pozorně poslouchej dál.  

Sluníčko spatřilo na louce mnoho a mnoho květinek, které měly jednu barvu. Barva byla úplně stejná, jako má Sluníčko. Byly to žluté květiny. Sluníčko samým úžasem otevřelo ústa, protože do té doby si myslelo, že je jen jedno slunce, a to na nebi. Mělo pocit, jako by se dívalo do rozbitého zrcadla a ve všech střepech vidělo samo sebe. Zadívalo se proto pozorně a zjistilo, že to není ono, ale že to jsou opravdu květiny.“


V tu chvíli Samík skočil své mamince do vyprávění: „Maminko, to sluníčko, to je ale pěkný popleta, viď? Vždyť to byly určitě pampelišky.“ Maminka se usmála a odpověděla: „Ano Samíku, máš pravdu, byly to pampelišky. Ty přece tuhle bylinku znáš, často ji sbíráme a i babička ji ráda sbírala a připravovala mnoho zdravých věcí, které moc pomáhají. Ale poslouchej dál. Ještě není konec.“  

„Kdyby ses, Samíku, v tu chvíli podíval na Sluníčko, uviděl bys, jak se mu rozzářily oči, protože v tu chvíli přišlo na to, jak Ospánkovi pomoci.“ Maminka se podívala na svého synka a viděla, jak je nedočkavý, a tak pokračovala. „Sluníčko bylo moc rádo, že roste na planetě Zemi rostlinka, která je velmi podobná jemu. Napadlo ho, že když bude mít Ospánek tuto rostlinku každé ráno u své postýlky a jeho maminka ho Pampeliškou pošimrá na spících víčkách, Ospánek se lépe probudí. Rozhodlo se proto, že nějak vymyslí, jak svůj nápad s Pampeliškou prozradí mamince chlapečka Ospánka.

Opět dlouho přemýšlelo, až si vzpomnělo na svého kamaráda, skřítka Kouzelníčka.  Zvedlo oči od rozkvetlé louky plné žlutých květin a více se rozhlédlo po kraji. Jen malou chvilenku trvalo, než kamaráda spatřilo. Když si bylo jisté, že to je on, zašimralo ho na tváři, až se skřítek rozesmál, jak ho to lechtalo. A hned na to Sluníčko vidělo, že skřítek zvedl hlavu, protože to bylo jejich tajné znamení.

Kouzelníček si sedl na jeden paprsek svého kamaráda Sluníčka a jakoby paprsek byl výtah, už seděl na mráčku, aby zjistil, co po něm Sluníčko bude chtít. 

„Ahoj kamaráde, copak se děje, že jsi mě pozval k sobě na návštěvu?“ zeptal se Kouzelníček. Sluníčko mu vzápětí odpovědělo, protože nechtělo ztrácet drahocenný čas: „Kouzelníčku, kamaráde, mám pro tebe jeden velmi důležitý úkol. Potřebuji pomoci jednomu chlapci, tam u vás na zemi. Vím, že to nezvládnu samo, a tak jsem si vzpomnělo na tebe.“ A bez přerušení pokračovalo: „Každé ráno budím Ospánka, ale už nic nezabírá. Chlapečkovi se nechce vůbec vstávat a jen by pořád spinkal a to není dobré. Musí si přece hrát, učit se, běhat a užívat si život. Vždyť život je tak krásný. A moje paprsky pro něj nejsou dost silné a tak jsem dnes dostalo nápad, když jsem se dívalo na louku a uvidělo jsem mnoho květinek, které jsou mi tak podobné, jako by mi z oka vypadly. Nevím, co to je za rostlinku, ale cítím, že Ospánkovi pomůže,“ zastavilo proud svých slov Sluníčko.

Skřítek využil té odmlky a řekl:  „Sluníčko, jasně, že ti pomohu. A asi vím, o jakou květinku jde. Jmenuje se Pampeliška. Prozraď mi, jak tomu tvému chlapečkovi Ospánkovi pomůžeme. Víš, že Pampeliška je také kouzelná květinka a po čase se z ní stane kulička chmýří?“ Sluníčko se usmálo a řeklo: „Kouzelníčku, jsi šikovný a kouzelný skřítek a já věřím, že si nějak poradíš. Teď je důležité dostat tu květinku k Ospánkovi. Potřebuji, abys u něj byl každé ráno, když se mu nebudou chtít otevřít víčka, a abys mu pohladil víčka krásnou sluníčkovou květinou.“ Sluníčko se tvářilo tak nešťastně a zároveň bylo plno očekávání, co na to Kouzelníček, že skřítek musel odpovědět jen tak, aby Sluníčko nezklamal: „Kamaráde, samozřejmě, že ti pomohu, udělám kouzlo a než Pampelišky odkvetou, Ospánkovi už budou stačit na prouzení jen tvoje paprsky.“

Sluníčku se ústa roztáhla do širokého úsměvu, celé se tetelilo blahem a jeho oči se rozzářily. Kouzelníčkovi poděkovalo a zase ho na svém paprsku poslalo na zem.

Samíku, co myslíš, podařilo se skřítkovi Kouzelníčkovi probudit Ospánka lépe Pampeliškou než jen Slunečním paprskem?“ zeptala se maminka svého synka. Samík už skoro zavíral ospinkaná očka, ale ještě mamince odpověděl: „Ano maminko, já věřím, že ano. Vždyť ta pampeliška byla přece kouzelná,  byla to Pampeliška – Sluníčko Bylinek.“

Maminka Klementina se usmála nad tím názvem. Líbil se jí, ale i tak se ještě musela zeptat: „Samíku jak jsi na to přišel? Sluníčko Bylinek?“ Samík ospale odpověděl: „No, přece tak, že Pampeliška je podobná Sluníčku, na to přišlo Sluníčko samo, a že je to bylinka, tak to, maminko, přece ví každé malé dítě.“ Sotva to dořekl, zavřela se mu očka a maminka Klementina už slyšela jen pravidelné oddychování.

>