​UZDRAVENÍ  MÉ DUŠE

JAK A PROČ JSEM SE NARODILA
ZROVNA SVÝM RODIČŮM

​únor 2011

Dříve jsem nepřikládala příliš velký význam nevědomým myšlenkovým procesům ani tomu, že náš život výrazně určuje naše duše – brala jsem to spíš s rezervou jako ezoterické „nadsázky“.


Postupně jsem ale zjistila, že tyto věci opravdu fungují – nejvíce mě o tom přesvědčila zkušenost z mého odblokování, o které bych Vám tady chtěla povědět.


Každý z nás potřebuje k životu kromě vzduchu, lásky a porozumění také peníze (dřív bych napsala bohužel, ale dnes vím, že se nemusím stydět za to, že peníze prostě a jednoduše CHCI!). Chtít peníze není nic špatného, jen je třeba, aby všechno v nás bylo v rovnováze (četla jsem o tom třeba v knížce Z. Jordánové "Moje peníze").


Moje kamarádka a první učitelka Lenka Š. mi řekla, že štěstí závisí na mnoha okolnostech. Jednou z věcí, která blokovala můj přístup k penězům, bylo odpuštění. Bez odpuštění jsem si nemohla uvolnit cestu k peněžním andělům, kteří umějí ve věcech financí lidem pomoci.


Nejspíš se Vám to také bude zdát divné, ale je to tak. Lenka mi poradila, abych si  představila, jak jsem přišla na svět, protože zde se skrývá můj největší problém. Ve chvíli, kdy mi to říkala, jsem si nebyla jistá, zda se mi taková věc podaří a několik dnů jsem jen přemýšlela, jakže to vlastně udělám, aby se mi to vůbec podařilo a jestli to bude fungovat.

Jednu prosluněnou sobotu v únoru 2011 jsem se vzbudila, když všichni ostatní ještě spali. Pohodlně jsem si lehla, zavřela oči a představila jsem si, jak vznikám. A v tu ránu se mi zjevila moje sestra, kterou jsem nikdy neviděla, protože umřela ještě před tím, než jsem se já narodila (asi rok - zemřela hned po svém narození). Nepříjemná a bolestná skutečnost pro oba dva mé rodiče, souhlasíte se mnou?


A tak jsem si uvědomila, že jsem si vybrala své rodiče a přišla na svět proto, abych pomohla rodičům lépe zapomenout na to, že přišli o svou prvorozenou dceru.


Uvědomila jsem si v té chvíli, že moje maminka, kterou jsem vždy milovala a miluji dodnes, mi sice dávala velkou lásku, ale všechna její mateřská láska nebyla pro mě, protože  část posílala skrze mě své zemřelé dceři, mé sestře (jmenovala se Leona).

Naše vztahy s otcem byly problematické již od mého narození. Věděla jsem od své tety, že mě nikdy nechtěl.


Až do toho osudného sobotního rána jsem si ale myslela, že mě odmítal, protože v době mého narození vůbec nechtěl děti - byl mladý a studoval. Ale pak jsme si uvědomila, že to bylo jinak, že se nemohl vyrovnat se smrtí své první dcery.


Podle Lenky Š. neměl bolest ze ztráty prvního dítěte vůbec zpracovanou a neuměl se s ní vyrovnat, protože ho jako muže nikdo neučil zpracovávat emoce, pobrečet si, prožít si zármutek.  A proto mě vlastně celý život odmítal.


Nyní již vím, jak to bylo a můžu s klidným srdcem svému tátovi odpustit, protože už chápu, co ho vedlo k tomu, že mi svou lásku nelásku dával tak znát. Hodně mě s Leonou srovnával, i když nikdy nemohl vědět, jaká by vlastně Leona byla. Idealizoval si ji a vždycky si myslel, že by byla poslušnější a ve všem lepší než já.


Je mi ho dokonce trošku i líto, ale hlavně ho chápu, odpouštím mu a přese všechno mu moc děkuji, že mi dal život. Bez něj bych nikdy nepoznala svého milovaného muže Aleše, který je, byl a bude tím nejlepším, co mě v životě mohlo potkat. On byl jediný, který si mě v životě našel a měl, má a věřím, že i nadále bude mít rád takovou, jaká jsem se všemi mými chybami a slabostmi.

A nyní k mamince. U té jsem odblokování prožívala hodně bouřlivě. Když jsem si uvědomila, jak to vlastně všechno bylo, pochopila jsem, že jsem měla celý život nevědomé trauma z toho, že jsem vlastně náhradnice, a tak jsem se vždycky snažila být  všude první.  


Uvědomuji si, že dnes už mi nevadí, když první nejsem. Psala jsem to poznání Leničce a plakala jsem u toho, tekly mi takové krokodýlí slzy, že jsem ani neviděla na písmenka.

Lenička mě pochválila, jak jsem si to všechno hezky poskládala a že ve snu mluvila s mou maminkou, která mi vzkazuje, že mě vždy měla moc ráda, jen pro velkou bolestnou ztrátou své dcery Leony mi nedokázala dát všechnu lásku, že mě prosí o odpuštění a že mi od té doby, co odešla do nebe, posílá odtamtud hlubokou a čistou lásku.


Tak jsem se po dlouhých letech dočkala i já. A jsem za to moc ráda.


V prvních dnech po odblokování -  trvalo to asi čtyři dny, které se mi zdály jako nejdelší dny v mém dosavadním životě - jsem prožívala pocit křivdy, jak jsme byla zrazena, a plakala jsem tak dlouho, až jsem všechno pochopila.  


S pochopením mi pomohla Lenka, která mi v dopise vysvětlila, že nemám v sobě svou bolest živit, že tím si nepomůžu, ale že mám odpustit sobě i své mamince.


Bylo to hodně těžké, ale jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala. Mamince jsem odpustila a pochopila, že jí vlastně nemám co odpouštět. Nemůžu se přece zlobit na maminku, která miluje. Nebo snad ano?


Uvědomila jsem si, že ona svou bolest strašně prožívala a neměla se komu  svěřit, všechno se v ní hromadilo, až steskem umřela.


Lékaři samozřejmě tvrdili, že zemřela na své nemoci. Ale z čeho jsou nemoci? Z toho, že něco nemůžu. Maminka trpěla bolestí duše, a tak byla od mého narození velmi nemocná. Nyní již vím, proč.

Proto maminko moje milovaná, jestli budeš mít možnost v nebíčku číst tyto řádky, tak věř, že jsou o tobě a pro tebe.

Miluju tě maminko ....

Přeji pěkné láskyplné dny, Tvoje dcera Vlaďka

>