O PRINCEZNĚ ŽAHAVCE

„Samíku, koukám, že dneska ses „pochlapil“ a uklidil sis hračky rychleji než jindy, pročpak?“ zeptala se maminka Klementina svého synka, když si všimla, že si jednoho večera uklidil hračky bez napomenutí a odmlouvání.

Samíkovi se samou chválou zarděly tváře a v jeho očích se zajiskřilo. „Maminko, dnes jsem si uklidil brzy, protože vím, že když jsem šikovný a neodmlouvám, vždycky mi povíš pohádku. A už jsi mi dlouho žádnou nepovídala. Já vím, já vím. Nebyl čas, viď, já jsem taky nebyl zrovna vzorný“, dodal Samík.

Mamince Klementině se objevil kolem úst úsměv plný překvapení, jak má chytrého a chápajícího synka, a zeptala se: “Samíku, ano, jsi můj všímavý klučík, pamatuješ si, jakou pohádku jsem ti povídala naposledy?“

Samík se pousmál, protože to věděl. A víte to i vy? Ano, správně. Byla to pohádka o Pampelišce-Sluníčku Bylinek.

Kdo ji ještě nečetl, může to napravit a přečíst si ji​ ZDE.

A pak se Samík zeptal: „A na jakou pohádku se můžu s ostatními malými i velkými čtenáři těšit dneska, moje milovaná maminko? Bude zase o nějaké bylince, kterou ti vyprávěla babička? Nebo si nějakou vymyslíš sama?“

Maminka se nemusela moc dlouho rozmýšlet a odpověděla mu: „Samíku, já ti dneska povím zase pohádku, kterou jsem slýchávala od své babičky, a bude O Princezně Žahavce. Věřím, že se ti bude líbit. A to nejen tobě, ale i čtenářům. Tak si synáčku pěkně lehni a vy ostatní si také najděte nějaké příjemné místo, ať se vám pohádka dobře poslouchá.“

POHÁDKA PRÁVĚ ZAČÍNÁ

V jednom království, kam byste se jen těžko dostávali, protože bylo, jak to už v pohádkách bývá, skoro až na konci světa, žila se svou královskou maminkou, tatínkem králem a celou královskou rodinou – tedy tetičkou, strýcem, babičkou a dědečkem, krásná princezna. Sourozence princátka ani princezničky neměla, ale jí to nevadilo, nikdy se nenudila, vždycky si pro sebe nějakou tu zábavu nebo hru našla. A nemusela nikdy ani moc dlouho přemýšlet, protože od malička ji zajímalo vše kolem šití.

Díky tomu dostala princezna jméno Žahavka.“

Ptáte se proč, zrovna takové podivné jméno, které se pro princeznu moc nehodí? Nebojte se, brzy se to dozvíte.


Maminka Klementina se při vyprávění pohádky dívala se zájmem na svého synka, jestli náhodou už neusíná, ale Samík měl oči otevřené dokořán a uši nastražené, jak byl zvědavý, proč se ta princezna z konce světa tak podivně jmenovala.


A tak maminka pokračovala:

“Princezna Žahavka se tak od narození nejmenovala, to ne. Když ji její maminka vzala do náruče, hned její jméno věděla a princezně do malinkatého ouška zašeptala: „ty moje krásné miminko, ty moje princezničko Florindelo, ty budeš všem dělat v životě jen samou radost, já to cítím a vím, protože vidím, jak krásná máš očka.“ Tak nadšená byla její maminka královna.


Princezna Florindela rostla jako z vody, už dávno nebyla sladké miminko, ale bylo to děvčátko zvídavé a čertovina a rošťáctví jí koukalo z očí. Ne, nehrála si s drahými hračkami, kterými ji její milovaní obdarovávali skoro každý den, i když neměla ani svátek, ani narozeniny. Ale….“

V tu chvíli maminka Klementina přerušila své vyprávění a zeptala se synka: „Samíku, víš, co princeznu Florindelu nejvíc bavilo? S čím si nejraději hrála?“ Samík nevěděl, a tak jí po pravdě odpověděl: „Ne, maminko, nevím a těším se, až mi to prozradíš, jsem napnutý jak luk.“

„To, že princezna Florindela měla ráda věci kolem šití, jsem už říkala na začátku pohádky. Nezajímaly ji ale nitě, jehly, látky ani střihy a nic z toho, co se při šití používá, ale nejvíc jí učarovaly špendlíky. Když byla ještě hodně malinká a neuměla tak dobře mluvit, slovo špendlíky se jí špatně vyslovovalo, a tak jim začala říkat žahavky.

Každé malé dítě ví, na co švadlenky používají špendlíky, ale Florindela to asi nevěděla a stále vymýšlela nějaké lotroviny. Kudy chodila, tudy žahala těmi špendlíky – žahavkami do všeho, co v království potkala a uviděla.

Jeden by si i pomyslel, že čím bude starší, tím bude mít větší rozum, ale opak byl pravdou. Princezna Florindela, tou dobou už jí v celém království neřekl nikdo jinak než princezna Žahavka, byla v žahání špendlíky, kterých měla po kapsách svých šatiček stále dostatek, velmi důsledná.

Maminka a tatínek už z toho jejího počínání byli nešťastní a bezradní. Do královského paláce chodilo čím dál tím méně lidí, protože se nikdo nechtěl potkat s princeznou Žahavkou a jejími špendlíky.“

V tu chvíli mamince do vyprávění skočil Samík se slovy: „Maminko, to byla ale zlá princezna, ani se nedivím, že do království nikdo nechodil. Já bych tam taky nešel, taky bych se bál.“

Maminka se usmála nad tím, jak Samík hltá její vyprávění, a pokračovala: „Samíku, neboj, je to přece pohádka a ta určitě dobře dopadne. Tak pěkně poslouchej dál.

Už i lidé zdaleka věděli, jak to chodí v tom divném království. Proto se nikdo nedivil, když jednoho dne na velká královská vrata kdosi zaklepal. Nebyl to ale obyčejný člověk, nýbrž ohromná bytost podobná černému kouzelníkovi.

Černý kouzelník Baltazar, jehož znali všude v královských městech, vesnicích a zemích, mlčky prošel kolem královské stráže. Nepočkal ani na povolení k audienci u krále a královny a namířil si to rovnou do komnaty princezny Žahavky. Roztáhl svůj černý plášť, který byl posetý černými diamanty, princeznu Žahavku do něj schoval a otevřeným oknem se ztratil i s princeznou v dáli.

Od této chvíle padl na královský palác smutek. Uteklo mnoho dní a nocí, několik měsíců i let, ale po princezně Žahavce nebylo ani vidu, ani slechu. Královská rodina už ani nedoufala, že by někdy mohli ještě spatřit svou dcerunku, princeznu Florindelu, kterou měli rádi, i když pořád zlobila a dělala lotroviny a žahala těmi svými špendlíky všechno, co viděla a koho potkala.

Jednoho dne, když bylo v královském paláci už moc smutno, vydala se maminka královna na procházku za hradby královského paláce. Šla a šla, sama nevěděla, kam jde, prostě tam, kam ji nohy nesly. Cestou nevnímala nic a nikoho, protože její myšlenky patřily pouze její milované princezně. Skoro ani nic neviděla, neboť její oči byly jako za závojem smutných slz.


Najednou se ale zastavila, utřela si uplakané oči a spatřila chaloupku. Byla překvapená, že v hlubokém lese něco takového vidí. Došla k chaloupce a opatrně zaťukala. Nikdo jí sice neřekl „dále“, ale stejně pomalu otevřela dveře podivné chaloupky a vešla dovnitř.

V chaloupce to bylo úplně jiné, než si asi dokážete vůbec představit. Nebyl tam stůl, židle, skříň ani postel. Na zemi nebyla podlaha, ale hlína, jakou vídáte na záhonech. A všude dokola rostly byliny.“

Klementina se odmlčela, protože si všimla, že Samík otevírá pusinku, jako že chce něco říci. A nemýlila se. „Maminko, ty byliny, to byly určitě kopřivy, viď? A co dělaly v chaloupce, přece rostou venku? To je nějaké divné,“ byl zvědavý Samík.


Mamince nezbylo nic jiného než ve vyprávění pokračovat:

„Samíku, to se zdálo divné i královské mamince. Celá se lekla, když uviděla tolik rostlin, které vůbec neznala. Naštěstí si ale zničehonic všimla bytosti, která stála v jednom z rohů chaloupky a upřeně se na královnu dívala. Asi se jí také bála, protože do té doby tam žila sama, nikdo ji nikdy nenavštívil.

Chvíli se na sebe dívaly, než se královna osmělila a zeptala se: „Kdo jsi? A proč je tady tolik zelených rostlin? Proč tu není jako všude v chaloupkách stůl, židle, postýlka a na podlaze podlaha, ale je tu hlína?“


Bytost se na královnu podívala tím nejsmutnějším pohledem, jakým mohla, a s bolestí v srdci odpověděla: „Královno, maminko, ty jsi mě nepoznala? Já jsem přece tvoje princezna Florindela.“


Královna samým překvapením nebyla schopná slova, a tak jen s otevřenou pusou hleděla na svou princezničku, kterou opravdu nepoznala. Bylo jí z toho smutno na duši, a tak se jen nesměle zeptala: „Florindelo, co tady děláš? A jak to vypadáš? Kam se poděla má krásná princezna a proč se nevrátíš zpátky domů a žiješ tady mezi těmi divnými rostlinami?“

​Zakletá Florindela své mamince královně odpověděla: „Maminko, protože já musím. Musím tu být tak dlouho, dokud si neodpykám svůj trest za to, že jsem tolika lidem ublížila, když jsem je žahala špendlíky. To, že lidem ubližuji, jsem nevěděla do té doby, než si pro mě přišel Černý kouzelník Baltazar a než mě odnesl pryč, abych už nikomu ublížit nemohla. Nevím, jaké se mnou měl úmysly. Když ale vycítil, že jsem vystrašená a že se bojím o život, dal mi ještě jednu šanci. Zavřel mě do téhle chaloupky a před odchodem mi řekl: „Žahavko, ty od teď už nikdy žádnému člověku, zvířeti ani rostlince neublížíš, už pro ně budeš dělat jen to nejlepší. Zaklínám tě do byliny, která bude pro všechny na širém světě tou nejlepší léčivkou, jakou si kdy mohli přát. Do bylinky, která uzdraví spoustu nemocí a každému na něco pomůže. Od teď už nejsi princezna Žahavka, ale Kopřiva Žahavka.“

Maminka královna poslouchala se zatajeným dechem a s nadějí v hlase se zeptala: „Opravdu, moje princezničko Florindelo, není nic, co by tě zachránilo a ty ses mohla vrátit domů do královského paláce?“


Žahavka odpověděla, ale už s větší radostí v hlase: „Maminko, ne, není. Teď už budu jen lidem pomáhat. Ale až ti bude nejhůř a bude se ti po mě stýskat, poznáš to tak, že mě budeš potřebovat a já tu pro tebe budu. A budu tady i pro tvoje nejbližší a další a další lidi. Mám před sebou mnoho práce, protože musím vyrůst všude na celé zemi.“

Najednou maminka Klementina uslyšela pravidelné oddychování. To Samík dlouhou pohádku nakonec nedoposlouchal, protože se vydal do říše snů. A kdoví, o čem se mu bude zdát. Třeba o princezně, ze které se stala bylinka Kopřiva Žahavka.

Maminka pohladila svého synka po tvářičce, urovnala mu peřinku, dala mu sladkou pusinku a pošeptala: “Dobrou noc, synáčku, přeji ti nádherné sny.“

A co vy?

Neusnuli jste u tohoto vyprávění? Pokud ne, tak to je moc dobře. A jestli se chcete dozvědět o Kopřivě více, klikněte ​ZDE

Těším se s vámi u další pohádky.

Tentokrát u pohádky o Levanduli

Myšlením ke zdraví © Klementina /Vladi Vavroušková / Ochrana osobních údajů

>